Jsem ticho

Cesta k tichu – příběh mého vnitřního poznání

Pamatuji si na ten den, kdy jsem namalovala svou první mandalu, aniž bych věděla, že ji právě maluji.

Byl to proces bez plánu, bez očekávání – jen prázdný papír a tichá touha nechat ruku klouzat.

Neřešila jsem, jak to bude vypadat. Nepotřebovala jsem hodnotit, zda je to dobré, nebo špatné. Jak bych mohla? Nebylo to hotové, neměla jsem zadání, jen pohyb, barvy a ticho.

Kreativní, barevné ticho.

Mandaly přišly samy, stejně jako většina věcí v mém životě

Jednoho dne jsem se zvedla od stolu, šla si koupit pastelky a začala. S první mandalou přišla i touha po poznání. Dnes děkuji sobě, že jsem zachytila ten okamžik, kdy můj vnitřní hlas volal. Zastavila jsem se. Ztišila jsem se. A v tom tichu jsem si uvědomila, kdo opravdu jsem. To mandaly stály na počátku mé cesty – cesty k poznání, pochopení, přijetí i odpuštění. Každá další mandala mě učila větší vnímavosti, svobodě, blízkosti k mému vlastnímu srdci. A s tímto procesem přicházeli noví lidé, noví učitelé, nové zkušenosti. 

Posvátná geometrie není jen nástroj. Je počátek, který zároveň znamená odevzdat se proudu života.

Byl to stav blaženosti, který mě už nikdy neopustil. Malování mandal mi ukázalo, jak nechat věci dít. Jak nehledat okamžité odpovědi, ale věřit, že to, co se odehrává teď, je přesně ta cesta, která mě vede dál.

Někdy si říkám:
"Potřebuji vůbec snít, když chci žít to, co je teď?" A odpověď je vždy stejná: Ano, potřebuji a chci. Vždyť to, co žiji teď, je cesta k mým dřívějším snům.

Děkuji sobě, že jsem uvěřila těmto vzácným momentům – momentům barev, ticha, vnitřních rozhovorů a hlubokého klidu. Ticho mi dalo víru. Víru, že klid znamená jasnou mysl. A jasná mysl je jediným kompasem, který nám ukazuje směr. Malování mandal mě přivedlo k meditaci. Meditace mě přivedla k hlubokému usebrání... A hluboké usebrání mě vedlo ještě dál.

Cesta k tichu

Po letech práce s mandalami přišla další zvědavost. Touha po samotě.

Jako dítě jsem samotu často nevítala. Někdy jsem ji odmítala. Ale teď se vrátila v jiné podobě. Už to nebyl strach. Byla to potřeba být v ní. Být sama se sebou.

Mít prostor dojít ke své nejniternější otázce.
Možná k odpovědi.
Možná k smíření.

A tak jsem vkročila do tmy.

Pobyt ve tmě se stal jedním z nejhlubších prožitků mého života. Byl intimní a zároveň zcela odosobněný. Opuštění "já", které nese jméno, a nalezení Já za jménem a formou. Bezčasovost. Bezhraničnost.

Uvědomění si, že tady a teď, které se v běžném životě učíme, má jediný smysl – zklidnit mysl, pochopit život, otevřít dveře k tomu, co je věčné. Ticho ve tmě bylo odpovědí. Ale přineslo i nové otázky.

Bylo to silné, transformační, někdy bolestné – cítila jsem, jak se tělo rozpadá, aby se mohlo znovu složit do své přirozenosti. Cítila jsem, jak odchází staré vzorce, staré bolesti, staré emoce.

A ticho mi dalo nový smysl.

A tak otevírám prostor pro ticho – prostor pro ty, kdo ho potřebují

Po letech práce s mandalami a hlubokém vnitřním usebrání, po kurzu transcendentální meditace i pobytu ve tmě, přišla další jasná myšlenka.

Pořádat víkendy v tichu. Ta myšlenka tu byla dlouho, ale teprve ve chvíli, kdy jsem sama celou svou bytostí pochopila slova "Když v tichu nejsem, ticho jsem", věděla jsem, že jsem připravená.

Většina lidí potřebuje více ticha, než se jim dostává.
A mnozí, kteří ticho mají, ho neumí skutečně prožít.

Hluk nám brání slyšet sebe sama.

Ticho nás učí naslouchat.

Ticho otevírá dveře k vnitřnímu míru, hlubším otázkám i odpovědím.

Až když jsme zticha, můžeme opravdu začít žít svůj vlastní příběh.

Příběh své duše.

Moje cesta ticha začala v roce 2011…

V roce 2011 – jsem namalovala svou první mandalu.

V roce 2016 – jsem absolvovala kurz transcendentální meditace.

V roce 2019 – jsem vstoupila do tmy.

Od roku 2019 – pořádám víkendy v tichu a otevírám prostor pro ty, kdo věří, že ticho léčí.

Děkuji za každý den této cesty.
Děkuji za každou barvu, každou linii, každé ticho, každý tón.
Děkuji sobě, životu, i vám, kdo chcete v tomto prostoru spočinout.

V lásce

Marcela Magdaléna