197 .. 203

Je třeba velkorysosti, abychom celý svůj život uvedli do souladu a duchem ve svém srdci a dále nerozmnožovali rozptýlenost

Život nám všem přináší nejrůznější zdroje rozptýlení. Všichni máme své starosti, věci na nichž nám záleží, za které jsme zodpovědní. Musíme proto celý svůj život sladit s tímto hledáním, s touto cestou vedoucí do našeho srdce. Tato cesta nás dovede k čistotě srdce a svěží síle ducha. 

Věnovat se meditaci tedy neznamená obrátit se k životu a povinnostem zády. Právě naopak: v meditaci se snažíme být plně otevření daru života, který jsme dostali. 

Při meditaci se odvracíme od všeho, co pomíjí, abychom se poznali to, co je věčné.

Díky zkušenosti s meditací postupně pochopíme, že jsme všichni, každá lidská bytost v tvůrčím vztahu s Bohem.

Meditace má tak nesmírný význam, protože celá tkanina lidského vědomí se navzájem pevněji propojuje. Když toto pochopíme jako jednotlivci, dojde nám rovněž, že vývoj našeho osobního vědomí ani naše duchovní cesta nejsou jen naší osobní záležitostí. Jsou přijetím spoluodpovědnosti za celou za celou lidskou rasu.

Meditace nás učí ještě dalším věcem: čím hlouběji se ponoříme do toho mystéria jednoty, tím lidštějšími a soucitnějšími se stáváme. Prohlubování své oddanosti vlastní lidské cestě každý z nás prohlubuje oddanost celému lidstvu , pochopitelně zejména té jeho části, která tvoří jeho bezprostřední okolí.

Vyslovování mantry je aktem čisté nesobeckosti. Pokaždé, když vyslovíme mantru, praktikujeme odříkání, zanecháváme svých vlastních myšlenek, svých starostí, obav. Ztrátou těchto vlastností ega ztrácíme sebe sama. 

Vyslovováním mantry se stáváme, jak praví jedno zenové rčení, "okem, jež vidí, ale nemůže vidět samo sebe." 

Meditující člověk je hledící přímo před sebe. Jeho vize se vyjasňuje, protože žádné pokřivující obrazy egoismu, již nemohou lomit čisté světlo, které vstupuje do našeho srdce a zároveň z něho i vychází. 

Poselství meditace tkví v tom, že svou věrností cestě a otevřeností lásce přebývající v našem nitru, začneme chápat velký životní úkol: předávat tuto lásku a pomáhat druhým vidět v jejím světle. 

Když to sami chápeme a vše vnímáme a posuzujeme ve světle této lásky, pak jsme se naučili žít svůj život s nejvyšším soucítěním. 

K tomu abychom mohli kráčet po této cestě potřebujeme jediné: činit tak s naprostou vážností, nikoli polovičatě, ale celým svým srdcem a celou svou myslí.

Víte, že vždycky začnete, máte dojem, že děláte pokroky a pak to vzdáte. Většina z nás opakovaně začíná a přestává meditovat

Někam se posouváme a pak zjišťujeme, že jsme nikam nedošli. Radost se střídá s malomyslností. Tato zkušenost vás může poučit, je přirozené, že se ptáte: "K čemu je mi to dobré? Vidím nějaký pokrok?"  Zároveň je to zhola k ničemu. Vlastně je to horší než zbytečné.

V jisté chvíli však dojdeme k zjištění, že moudrost, jež čerpáme v meditaci, je skutečná moudrost, která obrací selhání v radost. Toto poznání nás vyšle na cestu, která nás přitahuje svojí autentičností. A také nás na této cestě drží. Právě díky tomuto poznání nakonec pochopíme, že se obrazy stvořené naším egem musejí zhroutit.

Každá nová strategie ega je k pousmání a je třeba ji odmítnout

Každodenní věrností meditaci se učíme obracet svou pozornost do vlastního středu stále trpělivěji, a s větší bdělostí.

Když meditujeme sedíme zpříma, máme zavřené oči, vyslovujeme svoji mantru, bez spekulací, beze spěchu, prostě jako dítě, až do konce meditace.

Víme, že je třeba ujít cestu. Je to cesta pryč od nás samotných, cesta do Tajemství. Učíme se být prostí, sjednocení, celiství. Být na cestě je vše. 

Je to cesta na níž se učíme jak se stát mírem, abychom se stali sami sebou. 

Úžasná krása meditace spočívá v tom, že naše srdce se otevírá tak přirozeně, jako květina.

Aby se květina otevřela a kvetla, je třeba jen nechat ji být. A stejně tak se i naše srdce, když prostě  jsme, když se prostě ztišíme a zklidníme, nemůže neotevřít: Duch nemůže jinak, než se vylít do celé naší bytosti.