218 .. 224

Ticho dává našemu duchu prostor dýchat, prostor být.

V tichu se nemusíte ospravedlňovat, omlouvat za sebe sama, snažit se na někoho zapůsobit .. Stačí jen být, a to - když ji zažijete -  je ta nejnádhernější zkušenost. 

Úžasné na tom je, že uprostřed této zkušenosti jste naprosto svobodní. 

Ticho je skutečně naprosto nezbytné, pro naše duchovní zdraví, a nikoli pouze zdraví, ale též schopnost být tvůrčí, stavět se tvůrčím způsobem k životu, k prostředí i přátelům.

Tím, jak se setkávám a medituji s tolika lidmi, kteří sledují tuto mimořádnou cestu uprostřed svých každodenních povinností, chápu dnes jasněji než kdykoli předtím pravou povahu cesty, po níž spolu kráčíme.

Poznáváme ji jako cestu posilující víru, prohlubující naši schopnost milovat a být milován.

A poznáváme ji rovněž jako cestu, jež si žádá stále více víry. Čím jsme blíže vrcholu hory, tím je svah strmější a stezka užší. Zároveň se nám však také otevírá výhled, posiluje naši inspiraci, činí nás pokornějšími a dává nám sílu ke stále hlubší oddanosti potřebné k posledním etapám výstupu ..

Nikdy v minulosti nebylo tak důležité jako dnes naslouchat tradici, která nám odkrývá tajemství modlitby jakožto postupné pronikání do přítomného okamžiku, jakožto cestu ke stále hlubší jednotě  lásky, cestu postupného odkládání sebe sama, vedoucí k této jednotě. 

Je to tradice jež se živá předává už po staletí , a to navzdory mnoha útokům , nedorozuměním či prostému opomíjení, jimž tolikrát čelila. Žijeme dnes ve vysoce intelektuálním klimatu a kultuře, a tak se většinou domníváme, že jakmile bylo jednou něco zapsáno, má to samo o sobě sílu přežít. Musíme však pochopit pravidlo: tradice nežije a ani nemá šanci přežít, jen proto, že se o ní mluví. 

Tradici nejen dědíme, ale musíme ji také v každé generaci znovu vytvářet. 

Vytváříme ji tím, že ji vlastní zkušeností objevíme sami pro sebe. Tímto okamžikem znovu žije. Tím, že je živá, má v sobě sílu, stává se živoucím plamenem, který má moc osvěcovat, vést a hřát.

Stejně jako dává slunce světlo měsíci, předává Srdce světlo mysli. Nejsa si vědom Srdce, prožívá smrtelník pouze mysl, stejně jako vidíme je světlo měsíce v noci, kdy slunce je nepřítomno.

Těm, kdo žijí spočívajíce v Srdci samém, vidí, jak světlo mysli se noří do světla Srdce, stejně jako se ve dne noří světlo měsíce do světla slunečního

Nemedituj! Teď právě nemedituj! Buď si jen vědom svého normálního vědomí, jak pociťuje ticho v pozadí myšlenek.

Vědomí je trvale a nerozlučně spojeno s tímto vnitřním, živým tichem bytí a blažeností, ale normálně si je neuvědomuje. Může si je však uvědomit, kdykoliv se mu zachce, třeba teď, neboť tam je jeho pravý domov. 

Povšimni si, že jsi tímto uvědoměním si ticha vyloučil bez jakéhokoli úsilí běžný obsah svého vědomí, své myšlenky, kterým bylo vědomí naplněno a zastíněno.

Nejsi nevědomý, to si jen myslíš. Vmyslel ses do své nevědomosti a stejným způsobem si ji můžeš odmyslet   

Eduard Tomáš

V životě nejde je o to nalézt způsob, jak strávit svůj život.

Je nanejvýš důležité žít ve stavu nepřetržitého rozšiřování srdce a Ducha a zapouštět pevněji kořeny v lásce.

Každý z nás musí pochopit svůj potenciál, to, že my sami jsme rozpínající se vesmír, a tak každý z nás má potenciál k rozmachu energie, který je v pravdě nekonečný.

Pokud jsme zdraví, víme, že musíme překročit všechny hranice dělící nás od toho, co nás přesahuje. Neděsíme se překročit horizont, nejsme příliš znaveni, abychom šli za tím, co leží před námi.

Meditace je způsob, jak dosáhnout základního zdraví, stavu, ve kterém můžeme dýchat. Kde není utlačování ducha, zatěžování nicotnostmi. Stavu ve kterém protože jsme otevřeni absolutní pravdě a absolutní lásce, překračujeme všechno nicotné.

V životě jsme neustále vybízeni, abychom nežili na mělčině, ale u samého pramene, u pramene řeky života, tam, kde život vyvěrá, silný a křišťálově průzračný.