22 .. 28

Především musíme pochopit, že Boží království není místo, ale zkušenost. Jelikož je naše chápání povahy modlitby tak často zkreslené našimi představami, není vždy snadné udržet si toto vidění. Je to však důležité.

Naše raná výchova, kdy nám nebe popisovali jako "místo, kam jdeme po smrti" a modlitbu jako "povídání s Bohem o tom, co bychom chtěli," nás nesmírně a trvale ovlivnila

Musíme však procitnout z těchto značně omezených představ určených dětem. 

Zkušenost modlitby je prožitkem osvobozujících důsledků transcendence. Je to dílo objevování a naplňování naší lidské svobody. Naše svoboda je stav, kdy jsme skuteční, kdy jsme v harmonickém spojení se základem svého bytí, svým zdrojem a svým původem. 

Dovolte, abych vám teď něco řekl (John Main) - těm, co již mezi nás chodíte nějaký ten týden: když začínáme meditovat, přichází hluboké uvolnění. 

Dávní otcové pouště nazývali tento čas své modlitby   "spočinutím v Bohu". 

V tomto hlubokém pokoji, začínáte odkládat běžné psychické mechanismy potlačování. Většina z nás vynakládá hodně energie na potlačování pocitů viny, strachu .. Když začnete meditovat, po nějaké době tyto mechanismy mizí. Strach, od něhož jste utíkali, nebo vina, kterou jste se snažili pohřbít někde v hloubce, tak začnou postupně vybublávat na povrch. A může se vám stát, že po ukončení meditace budete místo hlubokého uvolnění pociťovat neurčitou úzkost, nejasné obavy a nebudete vědět proč.

Meditace má moc způsobit následující: jak půjdete dále po této cestě, ona věc, kterou jste potlačovali, jako by byla spálena v ohni božské lásky. Často ani nezjistíte, o co šlo, ale ono to zmizí - a zmizí to nadobro.

Chce se po vás, abyste každé ráno a každý večer seděli a strávili tak zpočátku asi dvacet minut, posléze dvacet pět a nejlépe půl hodiny. 

A to jediné, na čem záleží, je, že jste na cestě, jste na pouti - pouti k naprosté svobodě ducha, naprosté svobodě. 

Že jste na cestě k naprosté bdělosti, k vědomí, na cestě k protnutí závoje, kterým je uvědomování si svého já. 

To je svoboda: nebýt chycen v pasti vlastního já.

Je to tradice sahající stovky, ba tisíce let do minulosti, tradice, díky níž se v každém století za posledních dva tisíce let stala řada mužů i žen svatými, což znamená plně lidskými: soucitnými, jemnými, schopnými odpouštět a chápat druhé, a především plnými radosti. Radost pochází ze skutečnosti, že jsme našli sebe samé.  

K tomu abychom vůbec začali meditovat i abychom vytrvali, potřebujeme v zásadě pochopit, jak je to prosté. Tato prostota spočívá v tom, že si každé ráno a každý večer umožníme pouze být. 

Jste prostí, protože se neptáte: "Co se to se mnou děje?" Neanalyzujete, nehodnotíte. Neříkáte si "baví mě to?" nebo "přináší mi to něco?"

Není žádný způsob, jak byste mohli hodnotit co se děje, když začínáte.   

Pro tento čas bytí zcela odkládáte své ego s jeho sebepozorováním. Později už se nebudete obtěžovat snahou něco hodnotit. Jelikož meditace je cesta víry, nemůžete si jen tak zvědavě uďobnout, tři minuty opakovat mantru a pak se podívat, jak si vedete. Učíte se opakovat svoji mantru od začátku do konce, každý den. Je třeba tak činit bez napětí a tlaku. Jen ji vyslovujte a buďte.

Pokud to myslíš vážně a pokud chceš nechat mantru zakořenit ve svém srdci, pak musíš udělat toto minimum. Během doby meditace nesmějí ve tvé mysli být žádné myšlenky, žádná slova, žádné představy.

Jediným zvukem bude zvuk tvé mantry, tvého slova.

Je to jako harmonie. Když v sobě tuto harmonii rozezníváme, začneme vytvářet rezonanci. Tato rezonance nás pak vede kupředu k naší vlastní celistvosti.... Začínáme zakoušet hlubokou jednotu, kterou máme všichni ve vlastním bytí. Pak začíná tato harmonie budovat rezonanci mezi tebou a všemi tvory a vším stvořením. 

Jdeme-li již touto cestou alespoň po krátký čas, víme, že chudoba mantry nás obohacuje působením lásky, která prosycuje všechny stránky našeho života.

Na první pohled řadě lidí připadá, že se z meditace stane další tupé opakování.  Avšak náš problém je, že chceme mít věci neustále pod kontrolou.

Jen velmi těžko se učíme mantru osvobozovat, nechat ji znít, nechat ji zpívat ve svém srdci v nádherné svobodě.

Člověk pochopí, že umění meditace vlastně znamená osvobodit mantru uvnitř svého srdce.  

Všichni bychom patrně chtěli být laskavější , chápavější, méně sobečtí, více empatičtí soucitní .. Přitom poznáváme, že jsme slabé, smrtelné a chybující lidské bytosti. Toto poznání často vede k tomu, že se chceme chránit ve své zranitelnosti. 

V meditaci ale objevíme zdroj síly, která nám umožní žít bez úzkostné potřeby chránit se. Zdroj síly, jež sídlí přímo ve středu naší bytosti, v našem srdci.

Slovo, mantra, by mělo být vyslovováno , aniž byste pohybovali rty, to znamená vnitřně v srdci. A měli byste je nechat znít nepřetržitě od začátku do konce meditace. 

Meditace je proces růstu, růstu duchovního vědomí, a jako každý růst má i ona své tempo, svůj vlastní rytmus. Je to organický proces. Měli byste mantru nechat tak říkajíc zakořenit ve svém srdci. Ježíš často mluvil o tom, že slovo radostné zvěsti musí zapustit kořeny v srdcích mužů a žen a že musí padnout na úrodnou půdu.

Opakujete mantru a tím, jak se k ní věrně den za dnem vracíte, jí umožňujete aby zapustila kořeny ve vašem srdci. Jakmile se tak stane, mantra začne vzkvétat. Ona skutečně vykvete. Květem meditace je mír, hluboký mír. Je to mír, který vyrůstá z harmonie, s níž se setkáte, když navážete kontakt se základem vlastního bytí.

Jinými slovy, tohoto procesu se musíte účastnit celou svou bytostí 

Mantra, kterou doporučuji, je aramejské slovo Ma-ra-na-tha   Nechte ji svým srdcem znít.