36 .. 42

Buďte trpělivý a věrní: meditace vás naučí jak trpělivosti, tak věrnosti. Pak vás meditace povede do stále hlubších a hlubších rovin ticha. 

A v tichu jsme pak uváděni do Tajemství věčného. 

Meditace je prostě otevřeností Duchu, v hloubi naší bytosti, s veškerou lidskostí, veškerou láskou.

Pouze v tichu a skrze ticho vnitřně přijímáme to, co je nad naše chápání a tušíme velikost plánu, který nás přesahuje: ticho je živnou půdou transcendence. 

V mnoha posvátných textech východních i západních tradic se meditace popisuje jako stav blaženosti, nebo prostě života. Tedy chcete-li motiv k meditaci, zde je jeden dobrý důvod.

Pocit, že je člověk plně, lidsky živý.

Jakmile se jednou začnete meditaci věnovat, shledáte, že máte stále menší nároky a očekávání nějaké odměny. Meditujeme prostě proto, že je to ten nejryzejší způsob, jaký jsme našli jak dosáhnout vědomí jednoty, stavu, který si nelze přivlastnit ani ovládat a který můžeme zakusit jedině tehdy, přijmeme-li ho jako dar. Díky meditaci objevíme, že právě pro tento dar jsme byli stvořeni, protože máme být celiství, máme být jednotní a tak naplnit veškerý potenciál života, štěstí a bytí. 

Meditace je pro ducha tím čím dech pro tělo.

Nemůžete se naučit meditovat četbou knih nebo poslechem přednášek. Meditovat se naučíte jedině tak, že budete meditovat, a to každý den, každé ráno a každý večer.  

Nedejte se ničím odradit. Zpočátku se vám stane, že vynecháte některé ráno, nebo večer. Nebo den, týden, či měsíc. Pokud jste ale pochopili, aspoň matně, o co jde, zase se k ní vrátíte a časem zjistíte, jak je důležité nořit se do hlubiny svého ducha každičký den svého života.

Smyslem meditace je svoboda, volnost ducha, jeho expanze. 

Tato cesta je však pro nás, moderní lidi překvapivá, je to totiž cesta kázně.  Když začínáte s meditací potřebujete motivaci. Musíte mít určitý cíl, něco vás musí postrčit abyste se vydali na cestu. Není lepšího popudu než touhy dosáhnout vnitřní a vnější harmonie.    

Mír, to je vznešený a sjednocující cíl. 

Když meditujeme sedíme klidně a vzpřímeně. Ze začátku budete cítit potřebu poškrábat se třeba na nose nebo na uchu, ale tím si musíte projít. Jen v klidu seďte. Učíme se opakovat své slovo. 

Časem zjistíte, že jste schopni na jedné úrovni své mysli vyslovovat mantru, zatímco vám budou na nižší i vyšší rovině, na jedné i druhé straně současně probíhat myšlenky. Nevěnujte jim pozornost. Vyslovujte svou mantru.

To je umění meditace, vyslovovat své slovo v nehybném oku bouře 

Tajemství meditace tkví v tom, že vás dovede ke zkušenosti jednoty - jednoty ve vás samých, jednoty těla i ducha a jednoty s celým stvořením.  

Chceme-li žít naplno, chceme-li z hloubky odpovědět na skutečnost vlastního lidství, stojí každý z nás před úkolem navázat kontakt se zdrojem síly ve svém vlastním srdci. 

Jde o výzvu ke zralosti, k plnosti života. A jak se k této zralosti přibližujeme, musíme se všichni naučit přijímat osobní zodpovědnost za tuto práci, za tuto cestu. Je to něco, čemu se nemůžeme vyhnout, nikdo z nás. Buďto se staneme poutníky a půjdeme po cestě, nebo ne. Nemůžeme si jak se říká někoho najmout, někoho kdo by pouť vykonal za nás. Druhé pravidlo pro poutníka vyplývá ze skutečnosti, že po cestě nejdeme sami.

Pozvání do jednoty, do plnosti života patří všem. Cesta může být skutečně úzká, ale náš pohled musí obejmout vše a rozšířit se do nekonečna. Není to jen "moje" pouť. Je to "ta" pouť.

Když společně sdílíme ticho meditace a putujeme do svého nitra a ještě dále, je každý z nás proměňován a všichni se stáváme jedním.  

Bylo by velkou chybou začít meditovat, pokud bychom nebyli ochotni v sobě alespoň probouzet připravenost postavit se pravdě čelem. 

Po většinu svého života používáme nejrůznější filtry, jimiž filtrujeme pravdu, kterou si pouštíme k sobě a sdělujeme druhým. Jsou pro většinu z nás zřejmě nezbytné, dokud žijeme na povrchu, dokud se snažíme vynakládat energii na ochranu vlastního sebe-obrazu. Meditací se neoddáváme životu na úrovni obrazu nebo na povrchní rovině skutečnosti.

Oddáváme se skutečnosti takové, jaká je

V meditaci soustavným každodenním procesem odkláníme vlastní energii z vyjetých obranných a ochranných kolejí tvůrčím směrem, který nevede k potřebě chránit svůj sebeobraz, ale pobízí nás k cestě objevování 

Jedním z aspektů meditace s nímž se musíme vyrovnat je potřeba vzdát se touhy, něco jí získat. Spíše se musíme učit postoji naprosté oddanosti, oddanosti až za hrob. 

Křesťané často přistupují k duchovnímu životu s představou odměny, přitom naše chtění, usilování o odměnu, či snaha něco získat jsou nepřítelem každé duchovní hodnoty. V meditaci se vlastně učíme být ve stavu, kdy nic nemáme. Víme, ze své současné zkušenosti, že po Duchovní cestě musíme kráčet s vírou a odvahou. 

Je to cesta absolutní svobody, protože se vzdáváme všech druhořadých hodnot.

Ježíšova slova z Matoušova Evangelia zní: Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno co má, a pak to pole koupí

Spinoza napsal: "Blaženost není odměna za ctnost. Je to ctnost sama.."