Cítíš tu krásu?

Nebe, které bylo v neustálém pohybu, bylo jediným důkazem, že ani vnější svět se nezastavil. Ten chvilkový pocit, kdy jsem prostoupena vším a nevnímám hranice svého fyzického těla. Jsem. Jsem ohromena něhou, která je všudypřítomná. Ticho kolem mě, ticho ve mně, vše co mé oči by viděly vzdálené, Já cítím na dotek .. vlhká kůra stromů a spadané jehličí, slunce jež dotýká se vlhkosti a vytváří na zemi druhé nebe, v němž se třpytí miliony hvězd, mraky se koupou ve vodě a vše jako by nějakou nebeskou řečí učilo mně co jsem zapomněla. Tiše se sama sebe ptám "je to skutečné?" a datel v korunách odpovídá Ano je, ale teď už zase musíš jít. A tak vracím se k osamělosti, v ten hlučný svět, ale šťastná, protože vím, že kdykoliv budu chtít, mohu se vrátit. Sem a vlastně nikam, kde řeč jež slyším nikdo neslyší, nic nepřehluší.

Marcela Magdaléna