Intimní chvíle ..

Nahota na těle i na duši

Skrýváme se.
Skrýváme svá těla i své duše.
Bojíme se odsouzení, nepochopení, zranění.

Pamatuji si ten den, kdy jsem se přestala skrývat.

Byl to nejvíce osvobozující okamžik mého života.
A zároveň nejintimnější, nejhlubší, nejpravdivější.

Otevřít se znamená přiznat si pravdu.

A já si ji přiznala.

Věřím ve věčnost.
Věřím, že to, co jsem hledala, byla láska.
Věřím, že Bůh je láska.

Věřím v život, který trvá, je věčný.
Mé tělo je chrámem pro mou duši tady a teď.

Věřím v zázraky tohoto světa.

Příroda, život, dech – to vše je zázrak.

A věřím, že vše, co cítím, není jen moje – stejně jako tvé myšlenky nejsou jen tvé.

Vše se prolíná, splývá, propojuje.
Ve světě neexistují hranice, jen naše vlastní představy o oddělenosti.

A pak přišla radost.

Vědomí, že já tvořím tento svět.

Že může být dobrý, když já budu dobrá.

A zároveň… zavanul i strach.

Odpovědnost za sebe, odpovědnost za svět

Cítím zodpovědnost.

Za sebe.

Za to, jaký svět svými myšlenkami a činy tvořím.

Snažím se být lepší.
Snažím se mít čistou mysl, nejen kvůli sobě, ale i kvůli druhým.

A najednou…

Nahota těla přichází beze studu.

Linčujte mě, kdo chcete.

Šrámy na těle zůstanou jen vzpomínkou na tento svět.

Ale šrámy na duši?
Ty byly by horší.

A přesto… už se jich nebojím.

Když pochopíme nejvyšší zákony, když vědomě dáváme lásku, laskavost, mír, velkorysost, cítíme, jak se tyto vlastnosti vrací do všech našich vztahů.

S každým výdechem posílám radost do světa.
S každým nádechem cítím, jak se stejná radost vrací ke mně.

A cítím vděčnost.

Nekonečnou.

A vím, že nic nevím.

Ale pokud Bůh je láska, pak je se mnou tady a teď.

Ctím sebe. Ctím tebe. Miluji tento svět.

Ač je cesta přede mnou stále dlouhá, ač není vše zcela čisté, nejsem ještě na konci. A tak pro vše nepoznané, vše nevyřešené, vše nepochopené ve mně i v druhých, mi zbývá soucit a pochopení.

S vděčností, pokorou

Marcela Magdaléna

.