Vodu prosím

Umíte si požádat o pomoc? A umíte přijmout pomoc, když ji někdo nabízí? Uvědomuju si, že naučit si o ní říkat, je pořád pro mě velké téma. Možná proto, že sama když vidím, že někdo potřebuje, tak nabízím a mám pocit, že to tak je v pořádku. Ale není to tak jednoznačné. V pořádku je také umět si i požádat. Možná, když se to naučíme, začne už nabídka pro příště přicházet sama. Jako se vším, co se naučíme. Vesmír nám posílá zkoušky právě proto, abychom se učili, abychom se v tom co si myslíme, že už umíme upevňovali a hlavně, abychom neusnuli na vavřínech. Jasně, že to v hlavě můžeme všechno mít, ale umíme to taky žít? Radit všem kolem nám jde, to vždycky. Ale vnímáme, že právě sami stojíme u zkoušky? 

Před pár dny jsem úplně zvadla. A musela se proto zastavit, na celé dva dny. Zrušit vše co bylo naplánované a zalézt do absolutní tmy a ticha. A dnes za to děkuju. Došlo mi více věcí, včetně toho, kde jsem překročila hranice svých sil. Ale nejvíc jsem si uvědomila, že když ráno zaznělo "nemusíš to dělat, nikdo se zlobit nebude a sama bys měla teď odpočívat" byla jsem neskutečně vděčná. Zatáhla jsem závěsy, zalehla, požádala o pomoc dál, abych nemusela ani rozeslat omluvné zprávy a přijala tu nejbližší v podobě klidné a bezpečné náruče. Po dvou dnech opravdu tichého režimu a péče, jsem už potřebovala jediné. Večerní mírné světlo, vzduch a přírodu. Umím  přijímat a myslím, že příště už i požádám. Pokud je člověk připraven na to, že může být odmítnut, což jsem (no nevím, zda si tady nekoleduju o zkoušku), protože všichni máme volbu říci ne, myslím, že mám vyhráno. Tak uvidíme. Vesmír nás miluje, vím, že bude v dalších zkouškách spravedlivý a jistě na mě nezapomene. Ale tak trochu doufám, že bude ke mě mírný. Odměnu jsem za poslední splněný úkol samozřejmě dostala. Měkké světlo, vodu i laskavý doprovod k ní, abych zase rozkvetla.

Opatrujte se.

Marcela Magdaléna