Život je "něco víc"

Co se vlastně děje, když se nic neděje? Práce je hotová, v diáři není žádný úkol.

Co se děje, když se neděje NIC? Většinou si rychle najdeme co by se dalo dělat. Vyžehlit, dát do trouby koláč, poslat email, nebo jen prostě zapnout telku, sluchátka na uši a kouknout na sociáln sítě. Ticho, NIC je totiž něco zvláštního. Být sám je takové .. a proč vlastně? Je to snad strach z ticha, ze samoty? Co je tak špatného na tom, když pro jednou nebude NIC? Co potom?

Většina lidí po celý svůj život před tímto NIC utíká: doléhá na ně hlavně tehdy, když se ocitnou sami a zrovna nemají co na práci. Proto je vždy třeba něco pojíst, něco vypít, rychle něco začít dělat, jenom ne se nezklidnit! Utéct pryč.

Problém je v tom, že to NIC člověka stejně dostihne. Zející prázdnota, jež se rozevírá jako propast pod nohama. Ono NIC jednou dostihne každého z nás, někoho dokonce až na nemocničním lůžku, boji s vyhořením, ztrátě .. Neodbytně se pak vynořuje otázka: Není tu přece jen NĚCO? Čím později si ji člověk položí, tím déle mu život utíká pod rukama.

Jakmile se tomu NIC postavíme čelem, zaznívá stálé tiché pozvání: "Přestaň utíkat ! Je toho tolik k objevování."

Problém je v tom, že na to může přijít jedině každý sám. Už nestačí rozumové znalosti, dokonce ani víra vštípená výchovou.

Chceš -li začít objevovat, nabízím cvičení ve třech krocích

⋆⭒˚  Najdi si místo, kde tě pokud možno nebude nic rušit: jinak řečeno, kde je ono NIC. Čím méně tam toho bude, tím líp. Určitě místo, kde krom tebe, nikdo není. Může to být osamělá lavička v parku, mýtina v lese, příjemné místo tvého domova ..

Je dobré mít k dispozici tolik času, aby bylo možné na místě setrvat aspoň patnáct minut.

⋆⭒˚  Druhý úkol už je trochu složitější: je zapotřebí "vypnout" Je myšleno něco konkrétního - například mobil, jakoukoli hudbu. Ještě těžší bude "vypnout" zvuk uvnitř hlavy. Až nyní vychází najevo, jak se nám to v hlavě mele, kolik se tam toho děje. Rušivé myšlenky bohužel nelze jen tak ztlumit, ale pomůže i malé rozhodnutí, že by zkrátka těchto patnáct minut nic z toho nemělo hrát roli. Pokud přece nějaké téma, nebo úkoly budou tak hlasité, že nehodlají odejít, pak si před koncem patnácti minut vezmi papír a tužku a témata si heslovitě zapiš a za každý bod si namaluj symbol vypnutí ⌀

Tím to nejtěžší máš za sebou

⋆⭒˚  Třetí krok je zcela prostý: Rozevři dlaně. Vypadá to jako nenápadné gesto, ale o mnohém vypovídá. Po celý den míváme "plné ruce práce" Naše ruce toho mají tolik na práci, nejde prostě "složit ruce do klína" život přeci musíme "vzít do svých rukou" Našim přirozeným každodenním postojem bývají spíš ruce sevřené nebo zaneprázdněné. Teď nastal čas je uvolnit. Rozevři dlaně. Na svět jsme si nic nepřinesli a nic si z něho neodneseme. Připadá ti to jako nesmyslná hra? Jde tu o mnohem víc! Totiž obdarovat lze jen toho, kdo má dlaně otevřené. A jen ten, kdo má otevřené dlaně, se může něčeho dotknout.

Dneska postačí, když zkusíš patnáct minut sedět na místě s otevřenými dlaněmi. Neboj se, to drobné gesto nepadne do prázdna, může leccos ovlivnit. Je tady Vesmír, Bůh, existence .. příroda, která ti darovala všechno z čeho se skládáš a co máš.

Jestliže existuje NIC, pak může být všechno bohaté, plné a hluboké. To však platí jen pro toho, kdo objevil základ života. Není tak těžké ho nalézt, když vypneme všechno, co nás běžně rozptyluje, a otevřeme dlaně. Zvládneš to? Aspoň pro jednou to zkus.

Otevírá se před tebou tvoje životní cesta, ten největší poklad a to nejkrásnější tajemství. Ale pozor !
Pak už nezůstane NIC jako dřív